Izrael útočí na Katar

Dne odpoledne 9. září 2025 otřásla Dauhá, hlavním městem Kataru, řada výbuchů, které vyvolaly sloupy černého kouře nad čtvrtí Legtaifiya–Katara. Očití svědci, fotografie a zpravodajství agentury Reuters na místě potvrdily více detonací v Dauhá 9. září, přičemž sloupy kouře stoupaly poblíž čerpací stanice Legtaifiya, sousedící s obytným komplexem střeženým katarskou Emírskou gardou. Na místo byly rychle vyslány záchranné vozy. Na rozdíl od mnoha předchozích operací, kde Izrael odmítl komentář, IDF a Šin Bet vydaly během několika hodin prohlášení, v nichž tvrdily, že šlo o společný „přesný úder“ proti vedení Hamásu v Dauhá. Izraelští představitelé útok označili za součást širší kampaně proti Hamásu po válce v říjnu 2023.

Porušení mezinárodního práva

Úder na Dauhá 9. září 2025 nebyl pouze vojenským činem; představoval přímý útok na mezinárodní právní řád a křehkou strukturu, která umožňuje státům a národům vyjednávat o míru. Tato kapitola zkoumá právní rozměry útoku podle Charty OSN a zvykového mezinárodního práva a poté zvažuje symbolické a praktické důsledky pro budoucí mediační úsilí, rozhovory o příměří a bezpečnost hostitelských zemí, které poskytují diplomatický prostor.

Článek 2(4) Charty OSN zakazuje použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu. Izraelský útok v Dauhá, provedený bez souhlasu Kataru, jednoznačně spadá do tohoto zákazu. Katar je suverénním členským státem OSN; není pochyb o tom, že jeho území nesmí být zákonně napadeno bez platné výjimky.

Jedinou uznávanou výjimkou je sebeobrana podle článku 51, která se uplatňuje, pokud stát čelí „ozbrojenému útoku“. Izrael se odvolával na sebeobranu proti Hamásu v Gaze a Libanonu; avšak použití tohoto odůvodnění na členy Hamásu pobývající pod katarskou ochranou v Dauhá je přinejmenším sporné.

-   Katar neprováděl útoky proti Izraeli.
-   Vyjednavači Hamásu v Dauhá byli zapojeni do diplomatických rozhovorů, nikoli aktivního boje.
-   Doktrína „neochotný nebo neschopný“, někdy uváděná k ospravedlnění přeshraničních protiteroristických úderů, zůstává vysoce sporná a nikdy nebyla uznána jako zákonná, pokud je aplikována proti spolupracujícímu státu aktivně zapojenému do diplomacie.

Stručně řečeno, izraelská akce v Kataru nemůže být věrohodně obhájena jako sebeobrana. Jde o použití síly v rozporu s Chartou, což představuje akt agrese podle rezoluce Valného shromáždění 3314.

Od římského práva přes Vídeňské úmluvy byla nedotknutelnost vyslanců základním pravidlem diplomacie. Vyjednavači – dokonce i protivníci – mají zaručenu bezpečnou cestu a ochranu. Mezinárodní soudní dvůr tento princip opakovaně zdůraznil, nejznáměji v případu Teheránských rukojmí, kde označil nedotknutelnost vyslanců za základ mezinárodního řádu.

Ačkoli Hamás není uznáván jako stát, jeho vyjednavači byli formálně pozváni Katarem k vedení rozhovorů o příměří. Tím, že je Katar hostil, rozšířil na ně záruky bezpečného chování, a mezinárodní společenství je považovalo za funkční mírové vyslance – podobně jako vyjednavače Talibanu v Dauhá nebo vyslance FARC v Havaně. Útok na ně tedy nejen porušil katarskou suverenitu, ale také rozbil ochranný závoj nedotknutelnosti vyjednávání.

Útok představuje závažnou urážku samotnému Kataru:

-   Úder na jeho hlavní město, ohrožující civilisty.
-   Proveden bez jeho souhlasu, čímž byla podkopána jeho právo na územní celistvost.
-   Přímo sabotuje jeho roli neutrálního prostředníka, role zakotvená v mezinárodní praxi jako příspěvek k míru.

Podle mezinárodního práva má Katar právo označit útok za ozbrojený útok, což mu umožňuje odvolat se na článek 51 sebeobrany a požadovat nápravu před Radou bezpečnosti OSN a Mezinárodním soudním dvorem.

Chladící efekt na diplomacii

Symbolická zpráva tohoto útoku je zničující: jakákoli země, která hostí mírové rozhovory, se může stát bojištěm. Pokud mohou být vyjednavači cíleni ve svých hotelových pokojích nebo diplomatických rezidencích, pak:

-   Hostitelské státy budou váhat nabízet své území pro mediaci.
-   Vyjednavači mohou odmítnout cestovat ze strachu z atentátu.
-   Diplomatickí prostředníci (jako OSN, Katar, Egypt nebo Norsko) mohou ztratit důvěryhodnost jako garanti bezpečnosti.

Útok v Dauhá rozmazal hranici mezi bojištěm a civilním hlavním městem. Obytný komplex, čerpací stanice a okolní civilní čtvrti byly ohroženy zahraniční vojenskou operací. To podkopává princip rozlišení, pilíř mezinárodního humanitárního práva, a varuje ostatní hostitelské země, že jejich civilní infrastruktura může být kolaterální škodou jen kvůli účasti na mírových jednáních.

Mediátoři prosperují díky důvěře a neutralitě. Útokem v Dauhá Izrael nepřímo označil Katar – dlouhodobého prostředníka mezi Izraelem a Hamásem – za nebezpečné místo. Výsledkem je delegitimizace katarské mediace a odrazování třetích států od nabízení podobných služeb. Chladící efekt je okamžitý: strany konfliktů mohou nyní kalkulovat, že pořádání mírových rozhovorů znamená vystavit své hlavní město útoku.

Toto porušení přesahuje Katar. Signalizuje světu, že:

-   Mírové rozhovory jsou legitimním cílem.
-   Diplomatické ochrany jsou postradatelné.
-   Neutrální státy nemohou zaručit bezpečnost.

Takový precedens podkopává mírové řešení sporů nařízené článkem 33 Charty OSN a oslabuje již tak křehkou infrastrukturu mezinárodního řešení konfliktů.

Izrael jako neřízený teroristický stát

Útokem na hlavní město suverénního členského státu OSN bez ospravedlnění Izrael ukázal, že je ochoten porušovat nejzákladnější pravidla mezinárodního řádu. Toto chování není ojedinělé: navazuje na širší vzorec extrateritoriálních atentátů, cílených zabíjení a ignorování suverenity hostitelského státu.

Neřízený stát není definován pouze ideologií, ale trvalým vzdorem mezinárodním normám:

-   Použití síly bez zákonného ospravedlnění.
-   Ignorování rezolucí Rady bezpečnosti.
-   Expanze nebo extrateritoriální operace přesahující právní limity.
    Ve všech těchto bodech útok Izraele v Dauhá odpovídá popisu.

Cílení na mírové vyjednavače v obytné oblasti nese znaky terorismu:

-   Použití násilí pro politické cíle.
-   Ohrožení civilistů.
-   Zpráva zastrašování nejen Hamásu, ale i Kataru a širší mezinárodní komunitě.
    V tomto smyslu Izrael nejednal jako odpovědný stát, ale jako teroristická entita využívající státní moc.

Reakce Kataru

Primární povinností státu je zajistit bezpečnost svých občanů a integritu svého území. Izraelský útok ohrozil obojí.

Katarské ministerstvo zahraničí incident odsoudilo jako „zbabělý kriminální útok“, zdůraznilo, že útok cílil na obytné budovy, kde sídlili vyjednavači Hamásu. Dauhá útok označilo za závažné porušení mezinárodního práva a narušení katarské suverenity. Vláda oznámila okamžité vyšetřování „na nejvyšší úrovni“.

Jedinečná páka Kataru jako spojence USA

Katar hostí leteckou základnu Al Udeid, největší americkou základnu na Blízkém východě, a je označen jako hlavní spojenec mimo NATO. Washington závisí na Kataru pro promítání moci, logistiku a mediaci v regionu.

Spojené státy historicky využívaly své veto k blokování rezolucí Rady bezpečnosti kritických vůči Izraeli. Tento diplomatický štít umožnil Izraeli jednat s relativní beztrestností. Katar však nyní má důvěryhodnost tvrdit, že pokračující ochrana Izraele ze strany USA podkopává vlastní suverenitu a bezpečnost Kataru.

-   Vyloučení americké ambasády: radikální, ale zákonné diplomatické opatření, pokud USA budou pokračovat v ochraně Izraele.
-   Přehodnocení americké základny: pozastavení nebo ukončení dohod o hostitelské zemi, pokud je základna vnímána jako neschopná chránit Katar nebo jako tichá podpora izraelských operací.
-   Článek 51 sebeobrana: Katar má zákonné právo považovat útok za ozbrojený útok a reagovat přiměřeně – ať už vojenskými opatřeními, kybernetickými operacemi nebo recipročními diplomatickými/ekonomickými kroky.

Závěr

Izraelský útok na Dauhá byl aktem státního terorismu a neřízeného chování, porušujícím Chartu OSN a nejzákladnější principy suverenity. Katar, jedinečně postavený jako spojenec USA a hostitel klíčových amerických sil, nyní čelí zásadnímu rozhodnutí: buď přijmout pokračující ochranu Izraele ze strany USA v Radě bezpečnosti, nebo prosadit svou suverenitu požadováním změny. Pokud Washington odmítne, Katar má jak právní právo, tak morální povinnost vůči svým občanům přijmout drastická opatření – od vyloučení amerických diplomatických a vojenských aktiv až po uplatnění článku 51 sebeobrany. Tato volba bude definovat nejen zahraniční politiku Kataru, ale i důvěryhodnost mezinárodního práva samotného.