Od Nakby k „fázi demolice“: Zisk, vyvlastnění a politická ekonomie Gazy

Vyvlastnění Palestinců není epizodickou reakcí na bezpečnostní šok. Jde o dlouhodobý koloniální projekt formovaný ideologií, administrativní strukturou a ekonomickými pobídkami. Říjen 2023 poskytl taktickou příležitost – záminku – k urychlení tohoto projektu. Rétorika a plány, které nyní kolují (mobilizace osadníků, organizace strany Likud, prohlášení ministrů a návrhy amerických investorů), jsou nejlépe pochopitelné jako operativní mapování staletí starých vyvlastňovacích cílů na moderní kapitalistické pobídky. Jak poznamenal Karl Marx v Kapitálu, když je potenciál zisku dostatečně vysoký, kapitál se stává odvážným – dokonce je ochoten riskovat porušení práva a morálky, aby dosáhl výnosů. Současný program v Gaze kombinuje masové násilí s tržní strategií právě proto, že očekávané výnosy (pobřežní nemovitosti, technologické klastry a příbřežní plyn) jsou obrovské.

Základní záměr: Vyvlastnění od počátku (30. léta – 1948)

Plán na vyvlastnění Palestinců není dodatečným nápadem; je zakořeněn v ideologických a politických základech osadnického projektu. Současné archivní prohlášení klíčových aktérů jasně ukazují zamýšlenou logiku: vyčistit území, zabránit návratu a převést majetek na osadnickou populaci. Nakba (katastrofické vyvlastnění v roce 1948) byla prvním masivním uskutečněním této logiky.

„Musíme vyhnat Araby a zabrat jejich místa… pokud budeme muset použít sílu… máme sílu k dispozici. Nucený přesun \[Palestinců\]… by nám mohl dát něco, co jsme nikdy neměli.“ - David Ben-Gurion, 5. října 1937, dopis svému synovi

„Není místo pro oba národy… Ani jedna vesnice, ani jeden kmen by neměl zůstat. Arabové budou muset odejít, ale je potřeba vhodného okamžiku, jako je válka.“ - Yosef Weitz, 20. prosince 1940, ředitel odboru pro půdu Židovského národního fondu

„Musíme je \[palestinské vesnice\] vymazat.“ - David Ben-Gurion, 1948, veřejný projev během Nakby

Tyto historické výroky – explicitní výzvy k přesunu, k využití války jako „vhodného okamžiku“, k vymazání vesnic – vytvářejí kauzální původ: vyvlastnění bylo záměrem při vzniku státu, nikoli pouze náhodným důsledkem válečných okolností.

2. Institucionalizace: Okupace, osady a právní rámec (1967–2000)

Po roce 1967 bylo vyvlastnění institucionalizováno:

Právní a administrativní opatření zavedla zabírání půdy, výstavbu osad a demografické inženýrství.
Plánování a infrastruktura – silnice, obchvaty, osadnické bloky – učinily palestinskou suverenitu a územní celistvost postupně méně pravděpodobnou.
Kontrola zdrojů – vody, půdy a energie – se stala nástrojem vyloučení, nikoli pouze správy.

Tato fáze přeměnila ideologický záměr na trvalé struktury: zákony, byrokracii a vybudované prostředí, které upřednostňovaly trvalost osadníků a ekonomickou extrakci.

Ekonomické škrcení: Blokáda Gazy a odepření zdrojů (2007–2023)

Blokáda Gazy a přísná omezení rozvoje měla dvojí efekt: byla prezentována jako bezpečnostní opatření, ale funkčně zmrazila ekonomiku Gazy a zabránila rozvoji infrastruktury a zdrojů (zejména Gaza Marine). Příbřežní plynové pole objevené v roce 2000 – odhadované na přibližně 1 Tcf – bylo potenciálním suverénním aktivem pro Palestince; místo toho zůstalo nerealizováno, což z něj učinilo latentní cenu.

Tato záměrná podvývojovost měla dva kauzálně relevantní důsledky:

Udržovala populaci ekonomicky zranitelnou, což usnadnilo přesun.
Zachovala zdroje a pobřeží jako nevyužitá aktiva atraktivní pro budoucí investory, jakmile to politické podmínky umožnily.

Říjen 2023: Taktická příležitost, nikoli počátek

Říjen 2023 poskytl široce viditelnou záminku: bezpečnostní krizi, která mohla být použita k ospravedlnění masivní vojenské akce, hromadného vysídlení a mimořádného ničení. Klíčovým kauzálním bodem však je, že plán učinit Gazu neobyvatelnou byl dlouho koncipován; změnila se pouze politická a operativní možnost jeho uskutečnění ve velkém měřítku.

Sekvence je kauzální a předvídatelná:

Dlouhodobý záměr a institucionální nástroje → strukturální kapacita k provádění masových operací;
Katalyzující událost (válka) → politické krytí pro eskalaci;
Masivní ničení → podmínky neobyvatelnosti a vysídlení;
Veřejné a soukromé plánování přestavby → fáze monetizace.

Od ničení k přestavbě: Veřejná prohlášení jako důkaz záměru

Přechod od násilí k marketizaci byl otevřeně signalizován politickými aktéry a komerčními představami. Tato prohlášení nejsou okrajová; představují veřejné mapování ziskového motivu na vyvlastnění.

Klíčová veřejná vyjádření zahrnují:

Leták Likudu (říjen 2024): „Příprava na osídlení Gazy … Gaza je naše. Navždy!“ – stranická mobilizační hesla spojující vládnoucí stranu s expanzí osadníků do Gazy.
Itamar Ben-Gvir (říjen 2024): „My jsme vlastníci země“ – přímá rétorika vlastnictví, která legitimizuje přesun.
Bezalel Smotrich (17. září 2025): Gaza je „nemovitostní bonanza“, s jednáními o „jak si rozdělíme procenta půdy“. Tím se demolice rámcuje jako předehra k dělení kořisti.
Návrhy a prohlášení USA (2024–2025): Od komentářů Jareda Kushnera o „velmi cenném“ pobřeží po zveřejněné nápady na „mezinárodní realitní trust“ a návrh prezidenta Trumpa z února 2025, aby USA „převzaly Gazu“, diskuse nyní zahrnuje mezinárodní kapitál a privatizované správcovství. Plány na „chytré město“ s umělou inteligencí a továrnu ve stylu Tesly doplňují investorský narativ.

Tato prohlášení mají právní a kauzální význam: dokumentují záměr, mapují příjemce a redukují operaci z ad hoc válečného aktu na záměrně plánovanou ekonomickou konverzi.

Marxovo pozorování a chování kapitálu

Kapitál utíká před nepokoji a spory a je bázlivé povahy. To je zcela pravda, ale není to celá pravda. Kapitál má hrůzu z absence zisku nebo z velmi malého zisku, jako má příroda hrůzu z vakua. S odpovídajícím ziskem se kapitál stává odvážným. Deset procent jistých, a můžete ho použít všude; dvacet procent, ožívá; padesát procent, je pozitivně odvážný; při sto procentech pošlapává všechny lidské zákony; při třech stech procentech není zločin, který by neriskoval, dokonce i za cenu šibenice. Pokud nepokoje a spory přinášejí zisk, bude je podporovat. Důkaz: pašeráctví a obchod s otroky. - Karl Marx, Kapitál, 1867

Marxovo pozorování, citované výše, vysvětluje, proč lze takové projekty očekávat, když je zisk obrovský. Kapitál je citlivý na riziko: nízké výnosy plodí opatrnost; vysoké výnosy plodí odvahu. Marxův eskalující žebříček – 10 %, 20 %, 50 %, 100 %, 300 % – je metodou pro pochopení, jak rostoucí očekávání zisku mohou narušit právní a etické zábrany. Když investor vidí obrovské renty z přestavby pobřeží, technologických klastrů a monopolizované těžby plynu, morální kalkul se mění: právní zákazy jsou přerámovány jako transakční náklady, které lze zvládnout, nikoli absolutní bariéry.

Aplikováno zde:

Pobřeží Gazy plus prémie za „chytré město“ plus strategické plynové pole vytvářejí obrovský ziskový vektor.
Tento vektor poskytuje motiv pro politické aktéry, aby přeměnili ničení na investiční příležitost.
Tam, kde existuje politická a právní beztrestnost, Marxova tendence kapitálu „podporovat nepokoje a spory“, když je to výnosné, se stává praktickým hybatelem politiky, nikoli pouze analytickým aforismem.

Finanční mechanismy: Proč by investory zajímalo

Investiční případ, který je veřejně diskutován, přesně odpovídá klasickému kalkulu kapitálu:

Prémiová vzácnost: Středomořské pobřeží je v regionu vzácné – vzácnost zvyšuje hodnoty za metr čtvereční.
Ocenění technologických/AI klastrů: Značka „chytrého města“ a technologického centra může exponenciálně zvýšit hodnoty půdy a přilákat suverénní a soukromé fondy.
Průmyslová kotva: Gigafactory nebo závod na elektromobily/baterie vytváří průmyslovou poptávku, dodavatelské řetězce a ekonomické multiplikátory, což dále zvyšuje hodnotu aktiv.
Výnosy z energie: Příjmy z exportu plynu a strategická páka na regionálních energetických trzích přidávají okamžitý příjmový tok.

Tyto kombinované výnosy mohou ospravedlnit mimořádné riskování, včetně právního rizika, pokud je zajištěno politické krytí a financování – přesně ten terén, o kterém Marx varoval.

Právní důsledky: Zločiny, povinnosti a spoluvina

Sledování kauzálního řetězce od historického záměru k současným plánům přináší shluk právních zákazů a kladných povinností:

Zakázané činy a mezinárodní zločiny

Nucený přesun → válečný zločin a potenciálně zločin proti lidskosti.
Přesun osadníků / anexe → porušení článku 49(6) Čtvrté Ženevské úmluvy a zvykového práva.
Drancování / vykořisťování zdrojů → válečný zločin a nezákonné přivlastnění.
Genocidní činy nebo záměry → podle Úmluvy o genocidě a Římského statutu; předběžná opatření ICJ (leden 2024) shledala pravděpodobné riziko genocidy; následná zjištění COI a hodnocení NGO tento termín explicitně použila.

Povinnosti třetích států a spoluvina

Povinnost předcházet (Úmluva o genocidě): jakmile stát ví o vážném riziku, musí přijmout opatření k prevenci genocidy; nečinnost nebo materiální podpora riskuje spoluvinu.
Nepřiznání a nepodpora (poradní pokyny ICJ): státy nesmí uznávat ani pomáhat nezákonným situacím vyplývajícím z vážného porušení nezadatelných norem.
Zodpovědnost korporací a finančních institucí: finančníci a dodavatelé čelí vážné reputační, regulační a potenciální právní odpovědnosti podle domácích a mezinárodních rámců za napomáhání porušení.

Důkazní význam veřejných plánů

Veřejné projevy, letáky, politické memoranda a plánovací dokumenty převádějí rétorický záměr na dokumentární důkazy – vysoce relevantní v soudních nebo kvazi-soudních řízeních (ICC, ICJ, národní soudy).

Rekapitulace kauzality: Jak minulost umožnila současnost

Záměr (éra Nakby) vytvořil ideologickou a politickou trajektorii pro vyvlastnění.
Institucionalizace (po roce 1967) vybudovala administrativní a fyzický aparát, aby bylo vyvlastnění trvalé.
Ekonomické škrcení (blokáda) zachovalo nevyužitá aktiva (plyn, pobřeží), zatímco oslabovalo společnost.
Spouštěč (říjen 2023) poskytl veřejnou záminku a operativní krytí pro masové ničení.
Veřejná marketizace (2024–2025) proměnila následky v investorskou strategii, sladila kapitál s vyvlastněním.

Tento kauzální řetězec ukazuje ne náhodnou krutost, ale záměrný politicko-ekonomický program.

Závěr: Volba před mezinárodním společenstvím

Případ je nyní jasný ve třech rovinách:

Historická: vyvlastnění má hluboké kořeny a bylo opakovaně artikulováno elitami.
Politicko-ekonomická: snaha o monetizaci pobřeží a plynu v Gaze vytváří motiv pro násilné čištění.
Právní: zapojené činy a plány jsou zakázány; státy mají povinnost předcházet, vyšetřovat, trestat a blokovat spoluvinu.

Marxův vhled, že kapitál bude podporovat „nepokoje a spory“, když očekává mimořádný zisk, zde není metaforou – je to varování o pobídkách. Tam, kde jsou finanční výnosy obrovské a právní vymáhání slabé, trhy budou hledat způsoby, jak zpeněžit násilí. Lék je přímočarý, i když politicky obtížný: prosazovat mezinárodní právo, blokovat financování a pojištění, které by tento projekt umožnily, usilovat o trestní odpovědnost a dodržovat povinnost Úmluvy o genocidě předcházet.

Reference

Ben-Gurion, David. Dopis svému synovi, 5. října 1937.
Weitz, Yosef. Deník, 20. prosince 1940, Židovský národní fond.
Ben-Gurion, David. Projev během Nakby, 1948.
Leták strany Likud, „Příprava na osídlení Gazy“, říjen 2024.
Bezalel Smotrich, ministr financí, prohlášení na realitní konferenci v Tel Avivu, 17. září 2025.
Itamar Ben-Gvir, prohlášení na konferenci „Osídlení Gazy“, říjen 2024.
Daniella Weiss, poznámky skupiny Nahala, 2024–25.
Donald Trump, tisková konference s Netanjahuem, 4. února 2025; rozhovor pro Fox News, 10. února 2025.
Jared Kushner, událost na Harvardu, únor 2024; znovuobjevení v médiích, únor 2025.
Společné plány USA–Izrael, zpráva Washington Post, 31. srpna 2025; dokument Trumpovy administrativy, 1. září 2025.
Úmluva o prevenci a potrestání zločinu genocidy, 1948.
Čtvrtá Ženevská úmluva, 1949.
Charta Organizace spojených národů, 1945.
Římský statut Mezinárodního trestního soudu, 1998.
ICJ, Právní důsledky výstavby zdi na okupovaném palestinském území, Poradní názor, 2004.
ICJ, Aplikace Úmluvy o genocidě (Bosna vs. Srbsko), Rozsudek, 2007.
ICJ, Aplikace Úmluvy o genocidě (Jihoafrická republika vs. Izrael), Předběžná opatření, leden 2024.