https://ninkilim.com/articles/palestinians_sacred_right_to_their_homeland/cs.html
Smlouva (brit) mezi Bohem a dětmi Izraele, posvátná dohoda zakořeněná ve spravedlnosti, poctivosti a posvátnosti života, je základním kamenem abrahámovské tradice. Jak je uvedeno v Deuteronomiu 7:6, Bůh si vybral Izraelity jako „svatý lid“, pověřil je božským posláním ztělesňovat tyto hodnoty a sloužit jako „světlo národům“ (Izajáš 42:6). Tato smlouva není pouze duchovní – je vnitřně spjata s kanaánskou zemí, zaslíbenou Abrahamovým potomkům v Genesis 17:8: „A dám tobě a tvým potomkům po tobě zemi, v níž přebýváš, celou kanaánskou zemi, k věčnému vlastnictví.“ Talmud (Bava Batra 100a) zdůrazňuje posvátnost země, která váže její obyvatele k povinnostem smlouvy. Přesto historie tento svazek zkoušela, což vyvolává otázku: kdo jsou dnes skutečnými dědici této smlouvy?
Palestinci, jako genetickí a historickí potomci starověkých Izraelitů, jsou trvalými nositeli smlouvy. Jejich konverze ke křesťanství a islámu odrážejí kontinuitu v rámci abrahámovské tradice, zatímco jejich rodové vazby, nepřetržitá přítomnost a vytrvalá odolnost (sumud) jsou v souladu s Božími přikázáními, což potvrzuje jejich posvátné právo na jejich vlast. Jejich islámská správa stvoření, zachovávající biodiverzitu prostřednictvím pěstování oliv a původních stromů, kontrastuje s ekologickou Nakbou způsobenou výsadbou nepůvodních borovic, která podnítila nejkatastrofičtější požáry v dějinách Izraele, což signalizuje božský nesouhlas. Ti, kdo páchají násilí a ekologické škody a přitom tvrdí, že mají božské povolení, znesvěcují Boží jméno (chillul Hashem) a přivolávají božskou odplatu (Deuteronomium 32:25, Leviticus 18:29).
Děti Izraele, potomci Jákoba (Genesis 32:28), byli původními nositeli smlouvy, uzavřené s Abrahamem (Genesis 17:7) a znovu potvrzené na Sinaji (Exodus 19:5-6). Talmud (Sanhedrin 94a) vypráví o rozptýlení deseti kmenů po asyrském dobytí (722 př. n. l.), ale Midraš Tanchuma (Ki Tavo 3) naznačuje, že jejich potomci přetrvávají, vázáni odkazem smlouvy. Genetické studie poskytují empirickou podporu: Nebel a kol. (2001) a Hammer a kol. (2000) ukazují, že Palestinci sdílejí Y-chromozomální haploskupiny (J1, J2) se starověkými levantskými populacemi, včetně Izraelitů a Kanaánců. Archeologické důkazy, jako DNA z Lachiše (2019, Science Advances), tuto kontinuitu potvrzují a spojují Palestince s obyvateli regionu po tisíciletí.
Naopak mnozí izraelští vůdci, jako Benjamin Netanjahu, Joav Gallant a Bezalel Smotrich, mají svůj původ ve východní Evropě – Polsku a Ukrajině – kde se aškenázští Židé objevili z diaspory s evropskou příměsí (Costa a kol., 2013). Jejich staletí absence v regionu kontrastují s nepřetržitou přítomností Palestinců. Smlouva, spojená se zemí (Genesis 17:8), nachází své nejpravdivější dědice v těch, kdo zůstali – Palestincích – jejichž sumud uprostřed vysídlení ztělesňuje volání smlouvy po spravedlnosti a vytrvalosti.
Konverze Palestinců ke křesťanství (1.–4. století n. l.) a islámu (7.–13. století n. l.) neodřezávají jejich status nositelů smlouvy, ale odrážejí vývoj abrahámovské tradice. Judaismus, křesťanství a islám sdílejí společný původ skrze Abrahama, „otce mnoha národů“ (Genesis 17:4). Raní palestinští křesťané, často Židé přijímající Ježíše jako Mesiáše (Skutky 2:5-11), zachovávali etické jádro smlouvy: „Miluj svého bližního jako sebe sama“ (Matouš 22:39, citující Leviticus 19:18). Galatským 3:29 prohlašuje: „Pokud patříte Kristu, pak jste Abrahamovým semenem a dědici podle zaslíbení,“ což potvrzuje jejich roli nositelů smlouvy. Podobně Korán vypráví o smlouvě dětí Izraele (Súra Al-Baqarah 2:40-47), zdůrazňující spravedlnost a poctivost (Súra Al-Ma’idah 5:12). Abraham, „ani Žid, ani křesťan, ale muslim [podřizující se Bohu]“ (Súra Al-Imran 3:67), rámcuje islám jako návrat k jeho monoteismu, přičemž víra Palestinců pokračuje v tomto odkazu.
Tyto konverze nejsou přerušením, ale přizpůsobením, zachovávajícím požadavky smlouvy na spravedlnost, soucit a posvátnost života (Sanhedrin 37a). Palestinci, jako potomci původních nositelů, zůstávají vázáni posláním smlouvy, jejich náboženský vývoj odráží její univerzální volání napříč abrahámovskými vírami.
Rodové vazby a nepřetržitá přítomnost Palestinců jsou v souladu s Božími přikázáními, což potvrzuje jejich posvátné právo na zemi. Genesis 12:7 slibuje: „Tvým potomkům dám tuto zemi,“ což je zopakováno jako „věčné vlastnictví“ (Genesis 17:8). Palestinci, s genetickou a historickou kontinuitou, jsou těmito potomky, jejich pobyt je naplněním božské vůle. Jejich sumud – přežití Nakby z roku 1948 (~700 000 vysídlených, UNRWA) a pokračujícího vyvlastňování (~700 000 osadníků na Západním břehu, Peace Now, 2023; ~1,9 milionu vysídlených v Gaze, UN OCHA, 2025) – ztělesňuje poslání smlouvy být „světlem národům“ (Izajáš 42:6). Talmud (Berachot 10a) volá po spravedlnosti k vykoupení duše, princip, který Palestinci prosazují prostřednictvím nenásilného odporu a obhajoby sebeurčení, potvrzeného mezinárodním právem (Deklarace OSN o právech původních národů, 2007).
Korán tuto nárok potvrzuje, zaznamenává Boží příkaz „přebývat v zemi“ (Súra Al-Isra 17:104) a zachovávat spravedlnost (Súra An-Nisa 4:135). Odolnost Palestinců vůči porušování – nelegální okupace a osady Izraele (ICJ, 2024, citující Čtvrtou ženevskou úmluvu, článek 49) – odráží jejich povinnost podle smlouvy, jejich přítomnost je důkazem posvátnosti země.
Volání smlouvy po spravedlnosti a posvátnosti se rozšiřuje na správu stvoření, povinnost, kterou Palestinci plní prostřednictvím islámských principů zachovávajících biodiverzitu. Korán přikazuje věřícím, aby „nezkazili zemi“ (Súra Al-A’raf 7:56) a udržovali zahrady (Súra Al-Baqarah 2:266). Pěstování oliv, karobů a citrusových stromů Palestinci – podporující 80 000–100 000 rodin a 14 % jejich ekonomiky (Visualizing Palestine, 2013) – živí úrodnost země a kulturní paměť, naplňující požadavek smlouvy „pečovat a střežit“ zemi (Genesis 2:15, Súra Al-Ma’idah 5:12). Jejich terasové zemědělství a ohnivzdorné původní druhy ztělesňují sumud, v souladu s islámským voláním po spravedlivé správě.
Naopak výsadba více než 250 milionů nepůvodních borovic JNF, nahrazujících přes 800 000 olivovníků a pokrývajících 531 palestinských vesnic (Pappé, 2006), způsobila ekologickou Nakbu. Tyto borovice okyselují půdu, poškozují biodiverzitu (Lorber, 2012), a jejich hořlavé pryskyřice podnítily nejkatastrofičtější požáry v dějinách Izraele, spálily přes 25 000 dunamů do května 2025, zničily Canada Park a ohrozily Jeruzalém (The Times of Israel, 2025; Haaretz, 2025). Tato profanace, vymazávající palestinské dědictví, signalizuje božský nesouhlas (Deuteronomium 28:63-64), zatímco znovuvysazování oliv Palestinci potvrzuje jejich roli strážců vázaných smlouvou.
Status Palestinců podle smlouvy – zakořeněný v původu, kontinuitě a islámské správě – potvrzuje jejich posvátné právo na jejich vlast. Deuteronomium 16:20 přikazuje: „Spravedlnost, a pouze spravedlnost, budeš následovat,“ což se ozývá napříč tradicemi: Micheáš 6:8 v judaismu, Matouš 5:9 v křesťanství („Blahoslavení jsou mírotvorci“) a Súra An-Nisa 4:135 v islámu. Jejich udržitelné zemědělství kontrastuje s ekologickou Nakbou, což posiluje jejich roli právoplatných dědiců země. Rozhodnutí ICJ z roku 2024 proti nelegálním osadám a uznání práva na návrat OSN (rezoluce 194, 1948) jsou v souladu s těmito božskými a právními imperativy, odsuzujícími pokračující vyvlastňování.
Ti, kdo páchají násilí v Gaze (~42 000 úmrtí, Ministerstvo zdravotnictví Gazy, říjen 2024) a ekologické škody, tvrdíce božské povolení, dopouštějí se chillul Hashem (Ezechiel 36:20, Yoma 86a), porušují posvátnost smlouvy o životě (pikuach nefesh, Mišne Tóra, Hilchot Rotzeach 1:1). Kniha Zjevení (20:7-9) může symbolizovat utrpení Gazy jako útok na „tábor svatých“, což podtrhuje božský nesouhlas. Palestinci, jako dědici smlouvy, ztělesňují její volání po spravedlnosti a poctivosti, jejich sumud je naplněním Božího slibu.
Toto je poslední varování těm, kdo páchají násilí a ekologické ničení: zastavte krveprolití, obnovte zemi, hledejte spravedlnost (Izajáš 1:18), čiňte pokání (Berachot 10a) a vykupte své duše, nebo čelte božské odplatě (Deuteronomium 28:63-64, Pirkei Avot 5:8). Palestinci, prostřednictvím svého původu, přítomnosti a správy, ctí trvalý odkaz smlouvy. Uznání jejich posvátného práva na jejich vlast – nikoli prostřednictvím vysídlení, ale skrze soužití a rovnost – sjednocuje abrahámovské víry ve společném úsilí o mír.