Yasser Arafat Airport A Beacon Of Hope
Mezinárodní letiště Jasira Arafata, původně známé jako Mezinárodní letiště Gazy, je dojemným symbolem palestinských touh po suverenitě, hospodářské nezávislosti a globální propojenosti. Nachází se v pásmu Gazy mezi Rafah a Dahaniya, blízko egyptské hranice na souřadnicích 31°14′47″S 34°16′34″V, a během svého krátkého provozu od roku 1998 do 2001 bylo majákem naděje. Od jeho koncepce v rámci mírového procesu v Oslu, přes zlatý věk podpory turismu a kulturní výměny, až po tragické zničení – teroristický čin porušující mezinárodní právo – historie letiště zahrnuje vzestupy a pády palestinského boje za státnost. Tento esej zkoumá cestu letiště, hluboce analyzuje jeho sociálně-ekonomické dopady, symbolický význam a právní důsledky jeho zániku, opíraje se o historické záznamy a kulturní vhledy, aby nabídl ucelený příběh.
Myšlenka mezinárodního letiště v Gaze vznikla během mírového procesu v Oslu na počátku 90. let, v době opatrného optimismu pro izraelsko- palestinské usmíření. Dohoda Oslo II z roku 1995 výslovně předpokládala výstavbu letiště v pásmu Gazy, což odráželo závazek k palestinské autonomii a hospodářskému rozvoji. Projekt vedla Palestinská samospráva a Jasir Arafat, charismatický vůdce Organizace pro osvobození Palestiny, ho prosazoval jako základ státnosti. Letiště bylo koncipováno jako brána do světa, která sníží závislost Palestinců na trasách kontrolovaných Izraelem a bude symbolizovat autonomii.
Výstavba začala v roce 1997, financována mezinárodní koalicí včetně Egyptu, Japonska, Saúdské Arábie, Španělska a Německa, s celkovými náklady přibližně 86 milionů dolarů. Design, vytvořený marockými architekty a inspirovaný letištěm v Casablance, realizovala inženýrská firma Usamy Hassana Elkhoudaryho, kombinující moderní funkčnost s kulturní estetikou. Infrastruktura zahrnovala přistávací dráhu dlouhou 3076 metrů, terminál pro 700 000 cestujících ročně a VIP salonek se zlatou kupolí inspirovanou Skalním dómem, spolu se síňí pro Arafata. Terminál, zdobený kamennými mozaikami a islámskými obrazy, odrážel palestinské dědictví a hrdost.
Proces výstavby byl diplomatickým balancováním, protože Izrael si podle dohod z Osla udržel dohled nad bezpečnostními protokoly, včetně kontrol cestujících a nákladu. Navzdory těmto omezením bylo dokončení letiště triumfem, oslavovaným 24. listopadu 1998 během inaugurační ceremonie za účasti Arafata, prezidenta USA Billa Clintona a tisíců Palestinců. Clintonova přítomnost podtrhla mezinárodní podporu a jeho projev chválil letiště jako „magnet pro letadla z celého Blízkého východu a dál“. Tato událost znamenala vzácný okamžik naděje, kdy se Gaza krátce ukázala jako centrum potenciální propojenosti.
Od roku 1998 do 2001 zažilo Mezinárodní letiště Gazy, jak se tehdy jmenovalo, zlatý věk, i když krátký, charakterizovaný turismem, kulturní výměnou a hospodářskou aktivitou. Provozované Palestinským úřadem civilního letectví sloužilo letiště jako základna pro Palestinian Airlines, jejichž první komerční let do Ammánu proběhl 5. prosince 1998. Zahraniční letecké společnosti, jako Royal Air Maroc a EgyptAir, spojily Gazu s destinacemi na Blízkém východě a v severní Africe, obsluhující v roce 1999 přibližně 90 000 cestujících a přes 100 tun nákladu. Tato doba, před vypuknutím druhé intifády, nabídla pohled na to, co by palestinská státnost mohla přinést.
Letiště podporovalo skromný turistický sektor, kde středomořské pobřeží Gazy, historická místa a kulturní dědictví přitahovaly návštěvníky. Ačkoli jsou konkrétní cestovatelské blogy z tohoto období vzácné, relativní klid umožňoval průzkum starověkých mešit, archeologických lokalit a zemědělských krajin. Palestinci vítali návštěvníky tradiční pohostinností, což pozdější zprávy popisovaly jako neochotu účtovat cizincům za jídlo. Provoz letiště umožňoval kulturní výměnu, Palestinci cestovali za prací, vzděláním a dovolenou do zahraničí a mezinárodní návštěvníci přinášeli do Gazy různé pohledy. Zprávy z té doby naznačují přátelskou atmosféru s neformálními interakcemi odrážejícími otevřenost.
Letiště bylo katalyzátorem hospodářského růstu, podporujícím obchod a komerční aktivity. Umožnilo Palestincům exportovat zboží a importovat materiály, čímž snížilo závislost na restriktivních izraelských kontrolních bodech. Jeho role vzbuzovala hospodářskou naději a piloti vzpomínali na hrdost při přistání prvního letu. Letiště vytvořilo pracovní místa, od leteckého personálu po místní prodejce, a stimulovalo příbuzné odvětví, jako je pohostinství. Kuchyně Gazy, s pokrmy jako makluba, musakhan a sumagiyya, pravděpodobně potěšila návštěvníky. Tyto kulinářské zážitky, zakotvené v místních surovinách, jako je sumak a čerstvé produkty, podtrhovaly kulturní bohatství Gazy.
Kromě své praktické role bylo letiště silným symbolem palestinské suvеренity. Jeho otevření za účasti světových vůdců signalizovalo mezinárodní uznání palestinských aspirací. Zlatá kupole VIP salonku, vzorovaná podle Skalního dómu, spojovala letiště s duchovním významem Jeruzaléma, posilující národní identitu. Pro Palestince byla možnost cestovat bez izraelského dohledu chutí svobody, snižující ponížení spojené s kontrolními body a povoleními. Existující letiště zpochybňovalo narativ palestinské závislosti a ztělesňovalo vizi státnosti a sebeurčení.
Zlatý věk letiště byl náhle přerušen druhou intifádou, která začala v roce 2000 a eskalovala napětí mezi Izraelem a Palestinci. Do února 2001 byly všechny osobní lety zastaveny, protože násilí narůstalo. Dne 4. prosince 2001 izraelská vojenská letadla bombardovala radarovou stanici a řídící věž letiště, čímž ho znefunkčnila. Dne 10. ledna 2002 izraelské buldozery přeřízly přistávací dráhu, čímž dokončily zničení. Tento úmyslný teroristický čin, zaměřený na klíčovou civilní infrastrukturu pro palestinskou propojenost, byl zničujícím úderem pro aspirace Gazy.
Izrael ospravedlňoval útok jako reakci na aktivity palestinských bojovníků během intifády, tvrdíc, že letiště mohlo být použito k pašování zbraní. Zničení však bylo široce považováno za neúměrné a symbolické, zaměřené na rozdrcení palestinské státnosti. Útok byl součástí širší strategie udržení kontroly nad pohybem Palestinců, přičemž provozní dohoda letiště již podléhala izraelskému bezpečnostnímu dohledu. Bombardování a demolice proměnily 450hektarový areál v ruiny, přičemž terminál a dráha byly nenávratně poškozeny.
Zničení letiště izolovalo Gazu, potlačilo turistiku, obchod a kulturní výměnu. Palestinci se stali závislými na trasách kontrolovaných Izraelem, jako je letiště Ben Guriona, kde čelili diskriminačním bezpečnostním kontrolám a zprávám o obtěžování, včetně sexuálního obtěžování žen. Blokáda uvalená Izraelem a Egyptem od roku 2007 ještě více omezila pohyb a ekonomika Gazy trpěla omezeným přístupem k trhům a zdrojům. Ruiny letiště se staly symbolem „zlomených nadějí na mír“, bez letů po více než dvě desetiletí. Ztráta pracovních míst a hospodářských příležitostí prohloubila chudobu Gazy, s výrazným hospodářským poklesem po roce 2001.
Zničení letiště bylo psychologickým úderem, který vymazal hmatatelný symbol palestinské hrdosti. Obyvatelé vzpomínali na letiště jako „okno do světa“. Teroristický čin posílil pocity útlaku, protože Palestinci byli nuceni procházet ponižujícími cestovními procesy, což podkopalo důstojnost, kterou letiště kdysi nabízelo.
Zničení Mezinárodního letiště Gazy představovalo jasné porušení mezinárodního práva, což vyvolalo odsouzení od globálních institucí. Mezinárodní organizace civilního letectví (ICAO) v březnu 2002 pokárala Izrael, odkazujíc na porušení leteckých standardů podle Chicagské úmluvy z roku 1944, která chrání civilní letiště před vojenskými útoky. Konkrétně bombardování porušilo:
Odsouzení ICAO zdůraznilo nezákonnost útoku, ale nenásledovaly významné důsledky, což odráží výzvy spojené s vymáháním mezinárodního práva v izraelsko-palestinském kontextu. Nedostatek odpovědnosti podněcoval palestinské stížnosti a ruiny letiště se staly shromaždištěm pro požadavky na spravedlnost.
Cesta Mezinárodního letiště Jasira Arafata od jeho vzniku po zničení zahrnuje palestinský boj za sebeurčení. Koncipováno jako důkaz dohod z Osla, vybudováno s mezinárodní podporou a oslavováno jako brána do světa, krátce proměnilo Gazu v centrum turismu, kulturní výměny a hospodářského slibu. Jeho zlatý věk, poznamenaný palestinskou pohostinností, malebnou krásou a kulinářskými lahůdkami, nabízel vizi státnosti. Teroristický čin, který ho v letech 2001–2002 zničil – nezákonný a devastující útok – však tyto sny rozbil, izoloval Gazu a porušil mezinárodní právo.
K 5. květnu 2025 zůstává letiště v ruinách, přísným připomenutím nenaplněných aspirací. Jeho dědictví žije v odolnosti Palestinců, kteří pokračují v boji za svobodu pohybu a suverenitu. Příběh letiště není jen příběhem infrastruktury, ale lidské důstojnosti, kulturní hrdosti a trvalé naděje na budoucnost, ve které Gaza může opět přivítat svět.