https://ninkilim.com/articles/stand_your_ground/cs.html
Pokud někdo vnikne do vašeho domu, máte právo se bránit?
Ve Spojených státech je odpověď jednoznačná: ano. V desítkách států umožňují zákony typu „Stand Your Ground“ (Braň svůj prostor) jednotlivcům použít smrtící sílu k ochraně svého majetku a života – dokonce i na veřejnosti, a dokonce i tehdy, když je ústup možný. Když se však Palestinci, jejichž země je okupována a domy bourány přes sedm desetiletí, pokusí tomuto pokračujícímu násilí bránit, nejenže jim není přiznána stejná morální úvaha – jsou označeni za teroristy. Tento rozpor leží v jádru jednoho z nejzjevnějších pokrytectví v moderní mezinárodní politice.
Nespravedlnost nezačala v roce 1967, 2000 ani 2023. Koncem 19. století, uprostřed vzestupu evropského nacionalismu a antisemitismu, vzniklo sionistické hnutí s cílem vytvořit židovskou vlast. V roce 1897 První sionistický kongres formálně deklaroval záměr založit tuto vlast v Palestině, tehdy součásti Osmanské říše. V té době byla Palestina domovem převážně arabského obyvatelstva a hebrejština se používala především jako liturgický jazyk, nikoli mluvený. Židovská přítomnost byla minimální, omezená na malé zemědělské osady a roztroušené komunity.
Vše se změnilo s nástupem fašismu v Evropě. Ve 30. a 40. letech 20. století, když Židé prchali před nacistickým pronásledováním, desítky tisíc emigrovaly do Palestiny pod britským mandátem, což způsobilo dramatický demografický posun. Napětí vybuchlo. Židovské polovojenské skupiny jako Irgun a Lehi (Sternova skupina) prováděly činy, které by dnes byly klasifikovány jako terorismus: bombardování arabských tržišť, atentáty na britské úředníky a útoky, jako byl bombový útok na hotel King David v roce 1946, při němž zahynulo 91 lidí. Dokonce zavraždili lorda Moyna, britského ministra státu v Káhiře, a vyhodili do povětří britské velvyslanectví v Římě.
Tyto násilné kampaně pomohly učinit britskou správu neudržitelnou. V roce 1947 Británie předala mandát nově založené Organizaci spojených národů, která navrhla plán rozdělení. Přestože tvořili Židé pouze 30 % obyvatelstva a vlastnili jen 7 % půdy, bylo jim přiděleno 56 % Palestiny. Sionistické milice, nespokojené s tímto, zahájily násilnou kampaň k vyhnání co nejvíce Palestinců. Výsledkem byla Nakba – neboli „katastrofa“ – během níž bylo vyhnáno přes 750 000 Palestinců a zničeno přes 500 vesnic, aby vznikl nový stát Izrael.
Podle mezinárodního práva je izraelská přítomnost na Západním břehu, ve Východním Jeruzalémě a dříve v Pásmu Gazy považována za vojenskou okupaci – právní status se specifickými povinnostmi. Čtvrtá Ženevská úmluva a Haagské předpisy výslovně zakazují:
Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) to potvrdil v roce 2004, když uvedl, že izraelská zeď a osady jsou nelegální a že Izrael porušuje mezinárodní závazky. Okupující mocnost má povinnost chránit civilní obyvatelstvo, nikoli ho podrobovat vojenskému právu, demolici domů, zákazům vycházení a omezením pohybu ve stylu apartheidu.
Navíc mezinárodní právo uznává právo národů pod koloniální nadvládou a cizí okupací na odpor, včetně ozbrojeného boje. Rezoluce Valného shromáždění OSN 3246 (1974) a 37/43 (1982) potvrzují:
„Legitimitu boje národů za nezávislost, územní celistvost a osvobození od koloniální a cizí nadvlády všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojeného boje.“
To není volná ruka k násilí – odpor musí stále splňovat mezinárodní humanitární právo – ale potvrzuje, že právo na odpor proti okupaci je legální. Přesto jsou Palestinci, kteří toto právo uplatňují, téměř vždy označováni za teroristy, zatímco okupující mocnost dostává vojenskou pomoc a diplomatické krytí.
Zatímco se na Nakbu často vzpomíná jako na jednorázovou událost v roce 1948, ve skutečnosti jde o pokračující proces. Dnes zůstává přes 7 milionů Palestinců uprchlíky nebo vnitřně vysídlenými osobami, kterým je odepírán jejich mezinárodně uznaný právo na návrat, potvrzený v Rezoluci OSN 194. Izrael nadále prosazuje toto odepření, i když uděluje automatické občanství Židům odkudkoli na světě podle svého Zákona o návratu – bez ohledu na to, zda oni nebo jejich předci kdy žili v Palestině.
V okupovaném Západním břehu je proces vysidlování aktivní a zesiluje. Ozbrojení izraelští osadníci pravidelně provádějí útoky podobné pogromům na palestinské vesnice, ničí úrodu, blokují cesty, pálí domy a útočí na rodiny – často pod ochranou nebo lhostejností izraelské armády. Tyto útoky nejsou ojedinělé ani neoprávněné činy; jsou součástí širší státem podporované strategie postupného etnického čištění, jejímž cílem je vymazat palestinskou přítomnost z území.
V roce 2024 vydal Mezinárodní soudní dvůr historické stanovisko, které prohlašuje, že:
Izrael toto rozhodnutí ignoroval a místo toho urychlil výstavbu osad. Spojené státy – navzdory svému údajnému závazku k mezinárodnímu právu – nadále nabízejí bezpodmínečnou vojenskou a politickou podporu, chráníce Izrael před smysluplnými důsledky.
Nikde není toto pokrytectví zjevnější než při srovnání americké domácí politiky s její zahraniční politikou.
Po celých USA umožňují zákony Stand Your Ground občanům použít smrtící sílu k obraně sebe nebo svého majetku. V mnoha státech neexistuje povinnost ustoupit, a soudy často upřednostňují narativ sebeobrany i v pochybných případech. Americká kultura tento princip oslavuje jako základní pro svobodu – právo bránit svůj domov, rodinu a půdu před jakýmkoli vetřelcem.
Ale když se Palestinci pokusí udělat přesně to samé – když brání svůj prostor proti ozbrojeným osadníkům, okupačním silám, demolicím domů a krádežím půdy – nejsou bráněni. Jsou demonizováni. Jsou nazýváni teroristy, cíleni drony, sankcionováni, vězněni bez soudu a zabíjeni.
Co to vypovídá o amerických hodnotách, když:
To není selhání logiky; je to funkce politické účelnosti. USA neobhajují právo na sebeobranu univerzálně – obhajují toto právo když je v souladu s jejich strategickými zájmy a popírají ho, když je ohrožuje.
Tato selektivní morálka umožňuje Izraeli provádět desetiletí trvající kampaň vyvlastňování, zatímco se prezentuje jako oběť – a Palestincům být učiněni bezstátními, bez hlasu a kriminalizováni za odpor.
Spojené státy nemohou nadále nárokovat plášť spravedlnosti, práva a sebeobrany, zatímco financují, vyzbrojují a obhajují režim apartheidu, který otevřeně vzdoruje mezinárodnímu právu a násilně potlačuje původní obyvatelstvo.
Pokud je sebeobrana právem, musí být uznána jako právo všech lidí – nejen pro osadníky na Floridě, ale pro pastevce v Hebronu; nejen pro majitele domů na předměstí, ale pro uprchlíky žijící pod obležením v Gaze.
Dokud se zahraniční politika USA nebude shodovat se stejnými principy, které tvrdí, že zastává na domácí půdě, zůstane spoluviníkem právě té nespravedlnosti, kterou tvrdí, že nenávidí.
Nakba pokračuje. A stejně tak boj za obranu svého prostoru.