https://ninkilim.com/articles/icj_israel_obligations_occupying_power/cs.html
Dne 18. prosince 2024 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů (UNGA) rezoluci 79/232, která požadovala poradní stanovisko od Mezinárodního soudního dvora (ICJ) k otázce „závazků Izraele ve vztahu k přítomnosti a činnostem Organizace spojených národů, dalších mezinárodních organizací a třetích států na okupovaném palestinském území (OPT) a ve vztahu k němu.“
Dne 22. října 2025 vydal ICJ své poradní stanovisko, které se zabývalo právním rámcem upravujícím závazky Izraele jako okupační moci a jeho odpovědností vůči Organizaci spojených národů, dalším mezinárodním organizacím a třetím státům zapojeným do humanitárních a rozvojových aktivit na OPT.
Soud potvrdil svou jurisdikci podle článku 65 Statutu ICJ a článku 96 Charty OSN, čímž potvrdil, že Valné shromáždění bylo oprávněno požádat o jeho vedení. Zamítl námitky, že žádost má politickou povahu nebo se překrývá s otázkami projednávanými u soudu ve věci Jihoafrická republika proti Izraeli (Uplatnění Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy). Když soud nenašel „přesvědčivý důvod“ k odmítnutí žádosti, zdůraznil, že otázka je právní povahy a jednoznačně spadá do jeho poradní funkce.
Je důležité zdůraznit, že mandát ICJ v tomto případě byl interpretační, nikoli vyšetřovací. Soud neměl za úkol ověřovat nebo posuzovat skutečné chování Izraele, ale vysvětlit právní závazky Izraele podle mezinárodního práva jako okupační moci a členského státu OSN. Ačkoli byl soud obeznámen s četnými zprávami OSN a médií, které tvrdí porušení v Gaze a na Západním břehu, tato fakta nezávisle neposuzoval ani o nich nerozhodoval. Kontextové informace zde uvedené o činech Izraele a humanitárních podmínkách proto nejsou čerpány z poradního stanoviska samotného, ale z veřejně dostupných a dobře zdokumentovaných zdrojů, které pomáhají ilustrovat relevanci a závažnost zjištění soudu.
ICJ znovu potvrdil, že Izrael zůstává okupační mocí v Pásmu Gazy a dalších částech Okupovaného palestinského území ve smyslu článku 42 Haagských předpisů z roku 1907 a Čtvrté Ženevské úmluvy z roku 1949, a to navzdory tzv. „odpoutání“ v roce 2005. Ačkoli Izrael v té době stáhl svou stálou vojenskou přítomnost a osady z Gazy, soud poznamenal, že Izrael nadále vykonává efektivní kontrolu nad hranicemi, vzdušným prostorem, teritoriálními vodami, registrací obyvatelstva a základní infrastrukturou, čímž udržuje stupeň autority, který definuje okupaci podle mezinárodního práva.
Soud objasnil, že efektivní kontrola, nikoli fyzické rozmístění vojsk, určuje, zda existuje okupace. V souladu s tím Izrael nese plný rozsah právních závazků okupační moci, včetně povinnosti chránit civilisty, zajistit veřejný pořádek a bezpečnost a respektovat svrchovanost a práva okupovaného obyvatelstva podle mezinárodního humanitárního práva a práva lidských práv.
Podle článků 55 a 56 Čtvrté Ženevské úmluvy nese okupační moc primární a přímou odpovědnost za zajištění zásob potravin, zdravotní péče a veřejného zdraví obyvatelstva pod její kontrolou. Tyto závazky jsou nekontingentní a mají být plněny na náklady okupanta.
Pouze pokud je okupační moc skutečně neschopna zajistit potřeby obyvatelstva, může přijmout a usnadnit humanitární operace jiných států nebo nestranných humanitárních organizací. I tehdy ji článek 59 zavazuje „souhlasit a usnadňovat“ takové operace „všemi prostředky, které má k dispozici“. Jakékoli bránění nebo omezování humanitárních snah je v rozporu s Úmluvou a pokud způsobí nedostatek nebo hladovění, může představovat závažné porušení a válečný zločin podle obyčejového mezinárodního práva.
Stanovisko soudu tyto povinnosti identifikuje v abstraktních právních termínech; nehodnotí chování Izraele v Gaze. Nicméně rozsáhlé zprávy OSN a humanitárních organizací dokumentují široké omezení potravin, paliva a zdravotnických potřeb — podmínky, které úzce korespondují s právními zákazy popsanými ICJ.
ICJ znovu potvrdil, že hladovění civilistů jako metoda vedení války je absolutně zakázáno podle článku 54 Dodatkového protokolu I (1977), článků 55–59 Čtvrté Ženevské úmluvy a pravidla 53 obyčejového mezinárodního humanitárního práva. Zákaz se vztahuje na jakoukoli politiku nebo akci, která zbavuje civilní obyvatelstvo předmětů nezbytných pro jeho přežití, včetně potravin, vody, paliva a léků.
Ačkoli soud neposuzoval důkazy o chování na místě, objasnil, že úmyslné bránění humanitární pomoci nebo manipulace s nezbytnými zásobami by mohly představovat závažná porušení a válečné zločiny podle mezinárodního práva. Právní standard je tedy jasný, i když ho soud sám neaplikoval na faktické okolnosti.
Nezávislé zprávy od agentur OSN a humanitárních organizací naznačují, že omezení uvalená na Gazu vedla k akutnímu hladu a zdravotnímu kolapsu. Ačkoli tyto zprávy soud nezkoumal, ilustrují typ situace, kterou právní úvaha ICJ přímo řeší — situaci, kdy by úmyslné zbavení základních potřeb představovalo použití hladovění jako metody války a formu kolektivního trestu zakázanou podle článku 33 Čtvrté Ženevské úmluvy.
Soud také znovu potvrdil, že tyto zákazy jsou nepominutelné. I v situacích ozbrojeného konfliktu nebo oprávněných bezpečnostních obav státy nemohou využívat bezpečnostní argumenty k ospravedlnění porušení jus cogens norem mezinárodního práva, včetně zákazů hladovění, kolektivního trestu a odepření sebeurčení. Tyto závazky jsou absolutní a závazné, bez ohledu na vojenské nebo politické okolnosti.
Jako členský stát OSN je Izrael povinen spolupracovat v dobré víře s Organizací podle článků 2(2) a 2(5) Charty OSN a respektovat výsady a imunity Organizace spojených národů, jejích agentur a zaměstnanců podle článku 105 Charty a Úmluvy o výsadách a imunitách OSN z roku 1946. Tyto ochrany zůstávají v platnosti během ozbrojeného konfliktu a okupace.
ICJ znovu potvrdil, že Izrael musí respektovat a chránit personál, majetek a prostory OSN a musí povolit a usnadňovat operace agentur OSN, zejména těch, které se zabývají humanitární pomocí, jako je UNRWA. Soud nevydal zjištění týkající se konkrétních incidentů, ale zdůraznil, že zasahování do operací OSN nebo útoky na její personál by představovaly závažná porušení mezinárodního humanitárního práva.
Pro kontext zprávy OSN uvádějí, že mezi říjnem 2023 a koncem roku 2025 bylo v izraelských vojenských operacích v Gaze zabito více než 190 zaměstnanců OSN — téměř všichni z UNRWA — což představuje nejvyšší počet obětí mezi personálem OSN od roku 1945. Areály a školy OSN, jejichž souřadnice byly poskytnuty izraelským úřadům, byly opakovaně zasaženy. Ačkoli ICJ tato fakta neposuzoval, jeho stanovisko definuje právní rámec, v němž musí být tyto činy hodnoceny.
Právo národů na sebeurčení je jus cogens normou mezinárodního práva a základním kamenem systému Charty OSN. Je odráženo v článcích 1(2) a 55 Charty OSN, článku 1 jak Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tak Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a je uznáváno jako povinnost erga omnes vůči mezinárodnímu společenství jako celku.
Ve svém poradním stanovisku z roku 2025 soud rozhodl, že Izrael nesmí bránit palestinskému lidu ve výkonu tohoto práva, včetně bráněním operacím OSN nebo států, které zajišťují jejich blaho a rozvoj. Soud shledal, že rozšiřování izraelského vnitrostátního práva nebo administrativní kontroly na OPT je neslučitelné s těmito závazky a brání palestinské samosprávě.
ICJ připomněl své poradní stanovisko z roku 2024, které prohlásilo izraelské osady na Západním břehu za nezákonné a požadovalo po Izraeli, aby zastavil expanzi, evakuoval stávající osady a poskytl náhrady. Ačkoli stanovisko z roku 2025 nezkoumalo následné vývoje, veřejné záznamy naznačují, že Izrael pokračoval v rozšiřování osad a političtí vůdci veřejně obhajovali anexi. Tyto postřehy, čerpané z externích zpráv, poskytují kontext k pochopení pokračujícího oslabování palestinského sebeurčení ve světle předchozích rozhodnutí soudu.
Poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora z roku 2025 představuje klíčové znovu potvrzení právních závazků, které řídí přítomnost Izraele na Okupovaném palestinském území. Vyjasnilo, ale nerozhodovalo o povinnostech Izraele jako okupační moci, členského státu OSN a účastníka mezinárodního právního řádu. Role soudu spočívala v definování práva, nikoli v posuzování důkazů nebo přiřazování odpovědnosti — rozdíl, který zachovává soudní nestrannost a zároveň nabízí závaznou interpretaci mezinárodních norem.
Přesto stanovisko poskytuje jasný právní rámec, v jehož rámci lze chování Izraele hodnotit jinými příslušnými orgány. Stanoví, že:
Soud také zopakoval, že tyto závazky jsou absolutní a nepominutelné. Bezpečnostní úvahy, ať jsou jakkoli vážné, nemohou právně převýšit jus cogens normy, jako jsou zákazy hladovění, kolektivního trestu a odepření sebeurčení.
Ve světle zjištění ICJ a rostoucího množství důkazů o podmínkách v Gaze a na Západním břehu by Valné shromáždění OSN mělo nyní zvážit žádost k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby vyhodnotil chování Izraele podle prozatímních opatření z roku 2024, poradního stanoviska z roku 2024 a poradního stanoviska z roku 2025. Taková iniciativa by posunula zaměření od vyjasnění k odpovědnosti, zajistila by, že porušení jus cogens norem budou podrobena soudnímu přezkumu.
Valné shromáždění by dále mohlo rozšířit toto šetření, aby zahrnovalo závazky orgánů OSN a členských států samotných, a posoudilo, zda jejich činy — nebo nečinnost — splňují standardy dobré víry a spolupráce požadované Chartou OSN a mezinárodním právem.
Judikatura ICJ tak poskytuje nejen prohlášení o právu, ale také cestu k jeho vymáhání. Dodržování těchto rozhodnutí je nezbytné k zachování integrity mezinárodního práva, důvěryhodnosti Organizace spojených národů a univerzálních principů spravedlnosti a humanity, na kterých oba stojí.