https://ninkilim.com/articles/asymmetry_of_the_soul/cs.html
Po staletí a napříč kontinenty lidé hlásí vzpomínky, sny nebo vize, které jako by patřily jiným životům. Děti si vybavují vesnice, které nikdy neviděly; dospělí sní o bitvách vedených v dávných časech; duše hovoří symboly staršími než jejich současná těla. Věda a psychologie tyto jevy často vysvětlují jako fantazie, halucinace nebo podvědomé kombinace. Přesto jejich univerzálnost napříč kulturami a epochami naznačuje něco hlubšího: jev je skutečný, i když se jeho výklady liší.
Fyzika, překvapivě, nabízí metafory, které nám mohou pomoci tento záhadný jev zkoumat. Tyto metafory nejsou míněny doslovně, ale jako obrazy – mosty mezi jazykem vědy a touhou ducha.
V kvantové mechanice není vakuum prázdné. Kypí fluktuacemi: částice a antičástice se objevují, chvíli existují a pak mizí. Dokonalá rovnováha by zajistila, že nic nepřetrvá. Přesto v raném vesmíru existovala drobná asymetrie: nepatrný přebytek hmoty nad antihmotou. Tento nepoměr zabránil úplnému zničení a umožnil vznik galaxií, hvězd a nakonec i života.
Samotná existence dokazuje, že symetrie nikdy není absolutní – a že asymetrie vytváří přetrvávání.
Možná duše připomíná kvantovou excitaci v poli Bytí. Většina duší povstane, žije svůj přidělený čas a jemně se vrací k božskému základu. Korán to potvrzuje:
„Skutečně patříme Alláhovi a k Němu se skutečně vrátíme.“ (Korán 2:156)
Přesto někdy utrpení, mučednictví nebo přemožitelné lásky vytvoří nerovnováhy tak hluboké, že se rozpad odkládá. Stejně jako hmota sama o sobě, duše přetrvává.
Korán na tuto záhadu naznačuje:
„Neříkejte o těch, kteří jsou zabiti na cestě Alláha, ‚Jsou mrtví.‘ Spíše jsou živi, ale vy to [ne]vnímáte.“ (Korán 2:154)
Zdá se, že některé duše zůstávají ve zvláštním stavu – nerozpuštěné, nepřítomné, ale zachované v přetrvávání mimo běžné vnímání.
Různé tradice vysvětlují tyto přetrvávající ozvěny různými způsoby:
Hinduismus a buddhismus: Bhagavadgíta přirovnává duši k člověku, který mění oděv:
„Tak jako člověk odhazuje opotřebované šaty a obléká nové, duše odhazuje opotřebovaná těla a vstupuje do jiných.“ (Bhagavadgíta 2:22)
Buddhismus, ač popírá věčnou duši, potvrzuje kontinuitu:
„Ne na nebi, ne uprostřed moře, ani vstupem do štěrbiny v horách není místo, kde by člověk nebyl přemožen smrtí.“ (Dhammapada 127)
Znovuzrození pokračuje, dokud se nerovnováha nevyřeší osvícením.
Islám a křesťanství (ortodoxní): Islám zdůrazňuje jeden život, barzakh (mezistav) a poté vzkříšení. Křesťanství podobně učí:
„Člověku je určeno jednou zemřít a poté přijde soud.“ (Hebrejům 9:27)
Zde jsou vzpomínky na jiné životy obvykle popírány nebo vysvětlovány jako iluze. Přesto mystické hlasy v těchto tradicích někdy naznačují opak: někteří súfijští myslitelé a křesťanští teologové, jako Origenes, spekulovali o předexistenci duše nebo její nadčasovosti.
Súfismus (esoterický islám): Ibn ʿArabī hovořil o stvoření, které je obnovováno v každém okamžiku:
„Skutečnost je v neustálém sebeodhalování (tajallī), nikdy se neopakuje. Stvoření je obnovováno v každém okamžiku, ačkoli lidé jsou zastřeni před vnímáním této obnovy.“ (Futūḥāt al-Makkiyya)
V tomto světle mohou být tzv. vzpomínky na minulé životy odhalováním (kashf) nadčasové cesty duše.
Domorodé tradice: Mezi Lakota Sioux se wanagi (duchové) vracejí mezi živé, aby je vedli. V australské domorodé kosmologii spojuje Čas snů minulost, přítomnost a budoucnost v jednom kontinuu. Přetrvávání a návrat jsou přirozené, nikoli anomální.
Židovská mystika: Kabala učí gilgul neshamot – „recyklaci“ duší skrze více životů, způsob opravy nerovnováhy (tikkun).
Wicca a pohanství: Gerald Gardner, zakladatel moderní wiccy, potvrdil:
„Věříme v reinkarnaci a v to, že se vracíme, abychom se naučili další lekce.“
Zde je přetrvávání přijímáno jako léčení, učební osnovy ducha.
Jev je jeden; výkladů je mnoho.
Nejsilnější metafora pochází ze silné interakce.
Proton nebo neutron není jednoduchá částice, ale vázaný stav kvarků a gluonů – hadron. Když se fyzici pokoušejí hadron rozštěpit, silná interakce odporuje. Na rozdíl od jiných sil neoslabuje s rostoucí vzdáleností. Čím více se kvarky odtahují, tím silnější je pouto. Nakonec vložená energie nezničí částici, ale generuje kaskádu nových částic.
Namísto zničení pokus o rozbití hadronu vytváří více existence.
Podobně je tomu s duší. Trauma, zvěrstva nebo nesnesitelné utrpení ji nevymažou. Místo toho se duše štěpí do nových projevů, znovuzrození, ozvěn – znásobuje svou přítomnost, dokud se rovnováha neobnoví.
To není chyba, ale léčebný mechanismus přírody. Stejně jako fyzika zajišťuje, že kvarky nelze izolovat do nicoty, existence zajišťuje, že duše zraněné asymetrií nejsou vymazány, ale znovu vyjádřeny, dokud se jejich nerovnováha nevyléčí.
Božství má mnoho jmen. V Koránu samotném jich je devadesát devět – al-Raḥmān (Všemilosrdný), al-Ḥaqq (Realita), al-Nūr (Světlo). Jiné tradice hovoří o Brahmanovi, Tao, Velkém Duchu, Ejn Sof nebo prostě „Posvátném“. Každá ukazuje na stejný Zdroj.
Otisky tohoto Zdroje jsou viditelné všude:
Věda odhaluje vzorce přírody; spiritualita odhaluje jejich význam. Společně ukazují, že to, co se zdá být rozdělené, je hluboce jedno.
Vesmír existuje, protože anihilace nebyla dokonalá. Hmota přetrvala díky asymetrii. Duše také přetrvává, když láska, oběť nebo utrpení vytvoří nerovnováhy příliš velké na to, aby se rozpustily v jediném životě.
V takových případech anihilace ustupuje znásobení; trauma se stává transformací; přetrvávání se stává receptem, kterým se Bytí samo léčí.
Stejně jako štěpení hadronu nevytváří prázdnotu, ale bouři nových částic, štěpení duše utrpením nevytváří nicotu, ale mnohonásobné projevy. Takto se existence vyvažuje: skrze přetrvávání, znovuzrození, milosrdenství.
Nakonec se vše vrací k základu – k Alláhovi, k Jednomu, ke Zdroji Bytí. Ale do té doby se duše může znovu a znovu povznášet, ne jako trest, ale jako léčení – asymetrie vesmíru zapsaná do samotné struktury našich životů.